učitel, redaktor, spisovatel, dramatik i senátor. Jeho literární i historické dílo je mimořádně rozsáhlé a významné.
...Na tuto sílu našeho lidu myslil jsem pak zanedlouho, když mířil jsem do vesnice při moravských hranicích, abych se podíval na "zpívající lípu". Slyšel jsem o ní, že za minulého věku před vydáním tolerančního patentu uchyloval se do ní stařeček, tajný Bratr, aby v jejím dutém kmeni vykonával pobožnost po spůsobu svých otců. Tu měl ve skrýši bibli a kancionál, tu si čítal, modlil se a zpíval, a nikdo neměl o tom tušení.
Až jednou sám se prozradil komisi kolem do vsi se ubírající. Zpěv z lípy zvučící uvedl pány na stopu.
Hluchý jsa, příliš nahlas zpíval a neslyšel ani kroků juž juž se blížících. "Zpívavou" lípu obstoupili, stařečka pak odvedli na zámek. Vytrestali ho tam citelně, ale nic ho tak nebolelo, jako že mu vzali drahé jeho knihy, v nichž bylo "vznešené předříkávání", jeho jediný a největší poklad.
Památný ten strom jsem uviděl. Vypínal se opodál vsi ve travnatém, táhlém břehu, maje ve společnosti několik mladších jasanů a javor. Bylo to pěkné místečko...
Chudinka lípa stará! Z daleka jsem ji poznal, babičku sešlou, kmene trouchnivého, div že se nerozpadla, s korunou z části jen zelenou. Ale žila a zelenala se, jakoby se těšíc z krásného, letního jitra, jaké právě bylo, když jsem k ní docházel.
A divnou náhodou byla mně také zpívavou. Z nitra jejího ozýval se mladý, svěží hlas, jenž jasně zahalekal a pak vesele zazpíval. Poslouchal jsem, pak blížil jsem se opatrně, abych ptáčka nesplašil. A tak jsem přistihl tam pasáčka bosého, jehož dvě kravky se opodál pod jasany na zarosené trávě popásaly.
Dal jsem se sním do hovoru. O "zpívavé" lípě věděl i o stařečkovi kdysi tu zajatém. Viděl jsem také na starém stromu, jak ho mají vesničané v lásce a vážnosti. Byloť patrno, že se snažili, aby ho udrželi, aby mu věku prodloužili; obmazovali ho a obvazovali, kde toho bylo nutno. Těšilo mne to.
Usedav na chlapcovo místo, když poodehnal, hleděl jsem se zalíbením do kusé koruny zpívavé lípy, na ves ve stráních pode mnou.
Vzpomínal jsem na Václava Klejcha, na stařečka kdysi tu zatknutého a na četné ty sedláky a chalupníky, na všechny ty "sprosťáčky", jimž se na zámcích smáli a jež bili a snižovali, kteří pro své přesvědčení tolik vytrpěli a jemu přes vše soužení věrní zůstali.
V těchto dobách největšího ponížení tolik síly v opuštěném a zanedbané lidu! V té síle lidu byla naše spása a život. V té síle je útěcha pro budoucnost, než i úkol naší i povinnost k lidu.