vlastním jménem Josef Koblížek, ředitel školy v Telecím v letech 1858-1900.
V úvodu autor popisuje okolí Telecího a rozložitost lípy. Na lavičku pod lípou usedá dědeček s několika dětmi a začíná vyprávět o svém dědovi, který v mladém věku zažil pád hospodáře do dutiny stromu.
...Bylo ku konci listopadu. Dnové kratší, na mlze, prška, sněžno. Den uprchá než se nadáš a už tu hned ty tmavé večery se svou divnou tesknotou, jež v nás neznámá touha vzbuzuje. A v naší dědince, vnoučátka milá, bylo tenkráte tužeb rozličných i tesknoty také dost. Všecky tyto statky a chalupy co jich odtud přehlédnete, všecky hostily lid držící se víry bratrské. Nemohouce se rozhodnouti opustit posvátnou půdu předků a nechtěje od své víry upustiti docela, tajili se vírou svou.
Jak jsem už pravil, za listopadového toho dne seděl na vršku této lípy váš pradědeček, mladý hospodář tehdy ve statku, a vyhlížel na cestu. Čekal hosta milého, duchovního z dalekého Slezska, v přestrojení sem přibyvší, aby druhého dne tajným vyznavačům zde posloužil slovem a svátostí.
Čekání v koruně stromu bylo dlouhé. Mezitím sršela mlha a lípa stávala se kluzkou. Tomu tam nahoře počalo býti nepohodlno. Když zvolati chtěl radostně "Už jde!", v témž okamžení smekl se a již letěl dolů. Ustrašeni hleděli přátelé již byli dole shromážděni, ale na zem dopadnouti se ho nedočkali. Husté listí zakrylo očím co stalo se.
Inu stalo se vše způsobem zcela přirozeným. Mezi silné větve se za léta usadilo lupení, odpadků kůry a rozličných drobností. Pod tím hnilo od shora rozsedlé jádro lípy. Zatím zdola také lípě nebylo zdrávo ač se takovou na pohled býti zdála. Prudkým sklouznutím na prohnilou čásť povolilo nepevné dřevo a nebohý pozorovatel probořil se do lípy až k zemi. Všickni domácí okolo lípy stáli v němém úžasu a zatím došel i host očekávaný. Uvítání bylo tenkráte jaksi roztržité, jednaloť se především o nalezení přítele o němž nevěděli jestli dosud živ. Vylezli teda na lípu a vypátrali otvor, kterýž byl příčinou nehody. Volali dovnitř a po chvíli slyšeti bylo zdola temný hlas jak z hlubokého hrobu. Po dlouhém namáhání pomocí provazů vytáhli spadlého ven. Byl živ ani se nepotloukl, ale neslyšel. Leknutím či úrazem přišel o sluch a nenabyl ho nikdy více.
A že neštěstí málo kdy samo přichází, stalo se, že i tomuto domu nescházelo nehody druhé. V leknutí zapomnělo se na opatrnosť. Sběhnuvší se lid zahlédl i podezřelou postavu cizou. Příštího rána bylo tu drábů několik a sháňka nemalá prý po cizinci. Leč po tom jakoby se byla země slehla. Ač u Lukásů v statku prohledali každý kout, nenalezli ničeho. Jen mladého hospodáře v posteli nemocného a hluchého.
Nuž a kde byl cizinec? Vidím vám děti na očích co si myslíte - ano, cizinec byl v lípě. Lukásovic usoudili zcela dobře: Kam mohl hospodář náhodou, tam může cizinec bez náhody. Opatrně byl spuštěn tajný host do lípy a došel dna bez úrazu. Drábi odešli s nepořízenou a nemocného hospodáře více neobtěžovali.
Říkalo se mu však od té doby "hluchý Jiroušek". Našel si náhradu v knihách a ve psaní. Zdokonalil se v umění tom tak, že se o něm počalo říkat, že píše jako kantor. Tehdá to značilo, že umí psáti rukou "otevřenou" i "ležatou" a že umí začáteční písmena malovati. Duchovní, o němž byla řeč, těžce to nesl, že byl arci nevinnou příčinou hospodářova neštěstí. Aby jaksi nebohého potěšil, půjčil mu svůj Nový zákon ač sám měl v české řeči jen ten jediný.
Vám, vnoučata moje, kteří teď písma svatá za několik krejcarů si kupujete, sotva jest možno si představiti, jakou měl praděd váš z knihy té radosť. Tenkráte nebylo zde v dědině bible ani jediné. To byla také hlavní příčina proč zdokonaloval se ve psaní pěkného písma a prospěl v tom znamenitě. Co s chutí se koná, to také se dařívá. Dal se do opisování celého Nového zákona a každé písmenko skoro kreslil. Když byl hotov svázal knihu do kůže z vlastního vepříka stažené a vydělané, neboť se bál knihaři do městečka poklad svůj svěřiti. A dobře v tom učinil sic jináč bych vám drahou tu památku sotva mohl ukázati. Při těch slovech vstal a vážným krokem k prastaré malované truhle přikročiv, vyňal z ní tlustou knihu v sežloutlý hedbávný šátek obalenou. A zdalipak byste dítka uhodli, kde byla kniha napsaná? Baže v lípě, zvolal pak dědeček. Kdepak jinde se mohlo tak bezpečně psáti. V lípě si tehdá hospodář upravil jakés takés pohodlí, sestavil z prken stolek i stoličku a pro snadnější spouštění i vytahování také nějaké schodky. Psával dlouho do noci při svíčkách lojových jichž spotřeboval, dle poznámek na deskách, celých 1204. Psal celkem tři léta, vždy arciť jen za teplého počasí. Když svou knihu již dopisoval, napadlo mu, aby i žalmové zpěvy připojil. A tak chutě u psaní pokračoval a zároveň si sloku za slokou polohlasně zpíval. Arciť on sám se neslyšel a nezaznamenal, že zpívá hlasitě. Domácí se strachem ho slýchali a často ho varovali. Sic na chvíli uposlechl, ale když některé slovo ho více dojalo, opět výstrah zapomínal. Z nitra dutého stromu nabýval hlas jeho velice zvláštního rázu, zněl hluboce i temně a nebylo lze uhodnouti odkud vychází. Věc tak nezůstala tajemstvím. Za noci zaslechl ten i onen pozdní chodec tajemné zvuky žalmů a dal o tom zprávu. Hledali, přibrali si pomocníků, vyptávali se, ale zpěv zněl brzy z té i oné strany, jakoby se jim posmíval. Nakonec zastrašeni odcházeli s nepořízenou.
Praděd váš ve všem pokoji práci svou dokonal a lípa poskytla mu také bezpečného úkrytu pro všecky jeho duchovní poklady.
Dědeček své vyprávění ukončil a děti zůstali sedět tiše. Bylo o čem přemýšleti.
