autorka románů a povídek s obrozeneckými, náboženskými i sociálními tématy. Po přesídlení z Prahy do Litomyšle se věnovala také studiu východočeského národopisu (kroje, výšivky, lidová architektura - lomenice). Romány: Jan Jílek (vyd.1904), Jiří Šmatlán (1906), Na Librově gruntě (1907), Děti čistého živého (1909), Drašar (1914). Soubory povídek: Kamenité stezky, Úlomky žuly, Výkřiky a vzdechy aj. - K mnoha románovým postavám čerpala inspiraci z osudů konkrétních osob. Také z Telecího a dalších míst okolního kraje.
Lucberk, lidovým nářečím Lucberek, podle historiografa poličského P.Hájka také Vrch sv. Lucie, jest z nejznačnějších vrcholů českomoravské vysočiny, alespoň na straně naší české, která mnohem mírněji stoupá než svahy země sesterské. Mapa poznamenává při něm výši 739 m. nad hladinou mořskou. Bodem nejvyšším na Lucberku je šedé rozpukané skalisko, v jehož načervenalých trhlinách, poskytujíce tklivý kontrast, rozvíjejí se v podletí jahodové květy. Usednuvše a rozhlížejíce se kolem, spatříme na sever v dáli spanilou, bělavou lomenici zámku litomyšlského a jí po boku vysoké dvojvěží piaristického chrámu, více v popředí sebranický kostelíček, osamělé chalupy "na Babce", ves Oldříš s homolovitým Stanovem či Štamberkem a rozložitou Borovou, jež rolemi a lesíky svými až k Lucberku se táhne a na úpatí jeho samotou "na Dědku" se končí. Západ je lesy všecek zastřen; na východ prostírá se na skrovné rovince věnné město Polička, které připomíná zvěst o založení města Přemyslem Otakarem II. na místě "na poličkách", s pokračováním svým, německým Limberkem (nyní Pomezí). Opodál Poličky mezi kopci a lesy probleskuje německá Modrc (Modřec), blíže pak rozložitá a táhlá česká ves Korouhev, také Maksičky, Sedliště a Lačnov, k němuž přiléhá na druhém břehu Svratky moravský městýs Borovnice. Na jihu kupí se krásné, lesnaté vrcholy jeden za druhým, zabíhajíce již hluboko pod křídla orlice moravské.
Právě pod Lucberkem na příkré stráni, úpravnou silnicí proťaté, prostírá se dědina Telecí (původně snad Lhota Telecí), z nejznamenitějších a nejúpravnějších vesnic veškerého okresu horského. Máť Telecí přes nepříznivou a vysokou svou polohu (statek vedle fary evangelické leží např. ve výši 588 m.) s Landráty a Mrhovem 183 čísla, mnoho značných statků, při staveních školky štěpařské, upravené zahrádky, dvě fary, kostely i dvě školy. S úbočí Lucberka táhne se vesnice skorem hodinu po svahu až do údolí ke Svratce.
Katolický, všecek v houští hřbitůvku schovaný kostelíček, jest velice stár, založení sv. Máří Majdalény, či jak na nejstarším ze tří zvonů jeho z r.1478 vytepáno "Marije Božej"; evangelický dům Páně, původně prostý "toleranční", jest nyní nádherně obnoven, věží, hodinami i zvonem opatřen. Těsně ke kostelu přitulena vždy fara a naproti chrámu stojí úpravné příslušné školní budovy.
Všechna tato význačná stavění přívětivé obce Telecího spatřujeme již, zvolna sestupujíc s "vrchu Lucie", když zpravidla zabočí s vámi průvodčí na cestičku (nyní značená jako "stezka Terézy Novákové"), která zavede vás k velikému statku "u Lukásů" již od mnoha desetiletí zvanému. Jest při živnosti této znamenitá památka vesnice horské.
Statek "u Lukásů" stíněn a chráněn je lípou tak překrásnou a co do výše i rozlohy tak obrovskou, že málo jí rovných nalezli bychom v krajích slovanských, zemích na lípy posvátné a prastaré tak bohatých. Občané telečtí i okolní vesničané lípu "u Lukásů" předobře znají a s hrdostí cení si její věk na 600 let. Uslyšíte od nich , že spanilá a vonná obryně počala před několika roky pukati; i stáhli majitelé kmen její a ku podivu všech srostla lípa za krátko opět. Dnes vidíte ji v neporušené síle a statečnosti, beze sledu rány bývalé. S rozkoší kocháme se kráse vzácného zjevu přírodního, symbolu naší slovanské širé rodiny, leč lahodu v nás vzbuzenou tvarem, vůní i stínem lípy obrovské v pohnutí hluboké změní zvěst, která již jen v podání zachovala se mezi okolními rodinami vyznání helvétského. Krásná a ohromná lípa "u Lukásů" prý v dobách před vyhlášením patentu tolerančního za doby večerní a noční sloužívala tajným evangelíkům, Českým bratřím, za místo schůzek náboženských. Slézali kmen vrásčitý, usedali na větvích i v dutině kmene, stiskali se k sobě, plakali nad osudem přívrženců "víry beránkovy" a zpívali žalmy a jiné písně své nejmilejší. Častokráte zalekl se pozdní chodec zpěvů přicházejících jako s oblak, z říší nadzemských. Také častokráte ubírali se slídiči po stopě hlasů prozpěvujících, aby vypátrali tajné zpěváky - leč Hospodin chránil ubohých, pronásledovaných svých dětí, zmátl smysly pronásledovníků tak, že se jim zdálo, jakoby píseň vždy odjinud k uchu jich doznívala a spatřen nebyl nikdo. I zdála se lípa nezasvěceným čímsi záhadným, kouzelným, a lidé pověrčiví báli a vyhýbali se jí.
Tu vzešel náhle tajným vyznavačům víry bratrské den svobody. Vypravuje zvěst dále, že pod lípou milovanou, útočištěm dlouholetým, shromáždily se ženy s pláčem hlasitým, objímaly jí a odtud u pohnutí velikém nosily v loktech i fěrtoších kameny a dříví na nedaleké staveniště budoucí prosté "církvičky".
K pověsti této je třeba dodati historické faktum. Podle tolerančního patentu císaře Josefa II., na panství poličském prohlášeném 24. listopadu 1781, bylo třeba 500 duší neb 100 rodin ku zřízení sboru, modlitebny a školy evangelicko-reformované. Hned 25. listopadu sešli se věřící u rychtáře Šmatlána v Telecím a za dvě hodiny měli 500 duší z 92 rodin přihlášených. Projevilo se, že Lípa měla svůj sbor připraven velmi četný a odhodlaný.
